Únor 2018

Proč si ze svého blogu neudělat zpovědnici, že?

25. února 2018 v 18:44 | Lana Aria Wood |  Ostatní
Upřímně, celkem jsem se i bála zveřejnit minulý článek. Práskla jsem na sebe toho dost, ale tak co už, přece je to nějakým způsobem pořád anonymní.
Dneska jsem si přečetla ty krásné komentáře od vás a jsem strašně ráda, že vím, že tu nějaká moje podpora pořád je. Dneska jsem si uvědomila, že vlastně nemám skoro žádné kamarády. Každopádně vím, že z velké části si za to můžu já. Bývala jsem celkem dost oblíbená. Nevážila jsem si toho jak moc kamarádů mám. Chovala jsem se k ostatním (právě přemýšlím nad tím, jak bych to popsala, nechci být sprostá) no fajn, chovala jsem se jako ředitelka vesmíru, přitom jsem většině nedosáhla ani po kotníky. Nic jsem nedokázala a i přesto jsem si o sobě myslela bůhví co. Jsem přesně ten typ člověka, který si ničeho neváží dokud to neztratí. Hele, já nemám problém s tím se seznamováním. Můj problém je to, že jsem věčně doma. Nechodím mezi lidi. Můj život je o tom, že ležím, spím a jím. To jezení bych asi úplně zmiňovat neměla, když jste na blogu, který je hlavně založený na hubnutí. Mimochodem, právě jím kebab a popíjím pepsi, takže jídelníček za dnešek pravděpodobně nepřidám.
Začínám už psát zbytečnosti, tak se s vámi pro dnešek rozloučím. Jen jsem se chtěla ozvat.. aby jste věděli, že stále žiju.

Co dál?

23. února 2018 v 17:22 | Lana Aria Wood |  Ostatní
Mám teď asi špatný období. Věci se mi serou v rukách. Myslím, že jsem příliš mladá na to být takhle smutná.

Kde bych začala? Asi tady. Bylo nějakého 16. prosince a mně napsal nějaký týpek, připadal mi povědomý tak jsem se na něj zeptala tehdejší nejlepší kamarádky. Jistě, znala ho. Řekla mi, že spolu něco před rokem měli, ale že spolu nespali. Fajn, nehodlala jsem se k tomu nějak víc vyjadřovat, prostě jsem si s ním psala. Byla s ním sranda, rozumněli jsme si. Začalo to mezi námi jiskřit, líbilo se mi to, chtěla jsem v tu dobu vztah. Po nějaké době jsme se chytli a začali se hádat, přidala se do toho i ta má kamarádka. Přestaly jsme se bavit jak s ní, tak i s ním. Pohádala jsem se i se svými dalšími kamarády, zrovna jsem v tu dobu měla rodinný problémy, ale to už je vedlejší. Po asi týdnu jsme se s tou kamarádkou daly ve škole do řeči a na plnou hubu mi řekla, že se spolu vyspali. Moc dobře věděla, že jsem kvůli němu pořád brečela, jak mě mrzí, že jsem se s ním pohádala.
Po nějaké době jsem jí já kráva tupá odpustila - život šel přece dál. Už byl leden a my se rozhodli, že by jsme si mohli udělat pěkný den, pustit film a dát si pizzu. Když už jsme byly u ní napadlo nás něco celkem debilního. A to, že by jsme se mohly zhulit. Zalezly jsme do sklepa, došel kamarád spálili jsme se všichni tři jak papriky a spokojeně odešly zase k ní. Nastal pořádný pocit hladu a tak to začalo. Dala jsem si KitKat, půlku pizzy, půlku plechu buchet, tyčinky, burákové máslo (na které mám, mimochodem, alergii) a dalších xxx věcí (ty kombinace byly fakt nechutné, to mi věřte). Takové malé ponaučení - nikdy nepečte pizzu, když jste zhulení. Ale to už je z cesty. Po dvou hodinách jsem odešla domů. Naštěstí jsem ten zhul celkem zajedla a dokázala jsem se chovat normálně, takže máma nic nepoznala. Namazala jsem si chleba a nacpala ho do sebe aby mámě nepřipadalo divný, že jsem celý den nic nejedla. Lehla jsem si asi v 8 večer a šla spát. Den na to jsem musela do školy, takže mi bylo ještě pořád špatně z toho jídla. A proč tohle vůbec vyprávím? Počkejte, k tomu se ještě dostaneme. Asi jsem ještě nezmínila to, že mám menší problém se sebepoškozováním. Rodina o tom nevěděla, samozřejmě. Takže jsem měla v tu dobu celé ruce a stehna dořezané, ještě do toho jsem jedla prášky, třeba tak denně 12 tabletek. Prostě sklony k sebevraždě.
A právě nastal ten den, kvůli kterému vlastně tohle vše píšu. Zrovna jsem byla nemocná, takže jsem celé dny jen spala. Byly nějaké dvě hodiny odpoledne a já se probudila. Přede mnou stála moje máma s tabletem v ruce, na kterém byl otevřený messenger. Můj. Abych to podrobněji vysvětlila, jeden den si moje máma chtěla půjčit můj tablet. Nevěděla jsem, že jsem na něm přihlášená na messengeru. Přečetla jsem si zprávy které mi ukazovala. Byly to zprávy od mé kamarádky. Zrovna mi psala, jestli má koupit ty gramy a kolik jí dám. Jistě, že jsem první zapírala, že jsem nehulila a tak. Přečetla si více zpráv a už se z toho vykroutit nešlo. Přiznala jsem, že jsem se s ní jednou zhulila. Máma mi samozřejmě nadávala, že na nás někdo pošle sociálku, že jsem feťačka a tak. Začala mi prohledávat školní tašku, jestli tam nemám trávu. Víte co jsem tam měla? Takový ten uzavíratelný sáček s potiskem marihuany. Naštěstí byl nepoužitý. Máma odešla a já si říkala, že už nic horšího být nemůže. Fajn, mohlo. Za chvíli tu byla máma znova. Vzala deku, kterou jsem byla zakrytá a odhodila ji. Vzala mojí ruku a podívala se na ní - nic tam nebylo. Vzala druhou a tam už byly řezné rány. Dala mi sakra velkou facku a začala křičet jestli jsem normální. Brečela a odešla. Pomalu jsem nevěřila tomu co je to za den. Do třetice všeho úžasného došel můj otec s tabletem na kterém byly moje nahé fotky. Zeptal se mě jestli tohle někomu posílám a zachvíli to ukázal mámě.
Na týden mi zabavili mobil a já doma měla peklo, no co se dalo čekat. Od teď vím, že všechny tajné konverzace patří na snapchat.
Každopádně, touha po sebevraždě je tu každý den a já mám větší a větší touhu to ukončit.